Aktuality Knezaplacení

Slavnostní koncert k jubileu Jitky Vrbové

Myslím, že každý, kdo trochu více zná Knezaplacení ví, že paní Jitka Vrbová spolu se Standou Chmelíkem jsou našimi nejbližšími hudebními kolegy. Naše spolupráce začala někdy před 10 lety a musím s radostí konstatovat, že se neustále příznivě rozvíjí. V současnosti si již dokonce můžeme dovolit tvrdit, že paní Jitka Vrbová a Standa Chmelík se stali i našimi dobrými přáteli. A právě proto nám bylo ctí i radostí, že jsme byli pozváni na slavnostní koncert k životnímu jubileu Jitky Vrbové, abychom tam mohli paní Jitce osobně i veřejně popřát a také zahrát a zazpívat. Koncert proběhl v divadle U hasičů dne 22.10. 2010.
Divadlo bylo zaplněné k prasknutí a bylo vidět, že každý divák, který přišel měl k návštěvě silné osobní pohnutky - nejen chuť si vyslechnout skvěle zahrané a zazpívané písničky Jitky Vrbové, ale v nemenší míře i chuť oslavenkyni vidět, popřát jí a tak určitým způsobem sounáležet s významným výročím zpěvačky.
Hostů bylo požehnaně. Všechny asi nevyjmenuji (také trochu i proto, že jsem valnou část koncertu strávil přípravami na vystoupení v podzemní šatničce), ale jmenovat mohu Pacifik, hráče a zpěváky z Metropolitanu a mnoho jiných jazzových, swingových a trampských interpretů.
Jitka Vrbová byla v obrovské formě (kdy ale není), koncert odzpívala od ratanového stolku, jež vytvářel malebné horníčkovské zákoutí (červené víno nechybělo), a ať byl v daném okamžiku na podiu kdokoliv, měla paní Jitka režii pevně v rukou. Knezaplacení vystoupilo v plné síle, dokonce s námi zahostoval ostřílený swingový bubeník.

Rádi bychom paní Jitce Vrbové popřáli mnoho zdraví do dalších let. Těšíme se na další koncerty, výlety na Sázavu, Slapy, ale i do jiných hezkých míst. To vše a mnoho jiných šťastných chvil Vám, paní Jitko, přeje Knezaplacení (mlaďoši)!!

                                                                                                                                                         Listopad 2010, Knezaplacení

Kde sehnat Labyrint přání

1) U kteréhokoliv člena skupiny Knezaplacení - kontakty najdete v místnosti "Pošta". Rádi Vám CD doručíme (cena 150,- Kč, J. Paulíka lze uplatit čokoládou na cenu nižší).
2) V hudebním krámku U náčelníka (také za 150,- Kč, jeho asi neuplatíte) www.unacelnika.cz
3) Na našich koncertech - přehled najdete v méstnosti "koncerty". Za 150,- Kč, natvrdo (pokud tedy nebudete mít čokoládu).

Sleevenote  Jitky Vrbové

Skupina s originálním, mírně provokujícím názvem Knezaplacení patří na naši hudební scénu již 12 let. Jejími „otci-zakladateli“ jsou Martin Příhoda, milovník exotických krajů a folkař, Jan Paulík, velký obdivovatel Franka Sinatry, a zpěvačka Martina Burešová, nyní již s kapelou „rozešlá“. Řeklo by se, že tedy skupina nebude nijak striktně stylově zaměřena, a vskutku se tak stalo. Už první CD směřovalo k různorodosti žánrů a toto je ještě mnohem „pestřejší“. Přes polovinu skladeb vytvořili zahraniční autoři od S.Rachmaninova po A.C.Jobima, z domácích tu máme i členy kapely Martina a Honzu, ale rovněž Zuzanu Navarovou či Jaroslava Matějů. Věru široký záběr!

    Symptomatická pro skupinu je převaha zpěvaček: jejich hlasové zabarvení velice sluší mnohohlasým vokálům a společně s mužskými hlasy často znějí jako varhany  (Listy života, Kolikrát a zejména All by myself - Čekám tě). Neotřele pak působí sólové výkony v písních Každý jednou velkou lásku potká (Iveta Pavuková), Taši delé (Lenka Musilová a Jan Paulík), Podzimní labyrint (Martin Příhoda), Listy života (Kateřina Eberlová) či Dopis (Míla Šlechtová). Nejsou tu k slyšení žádné hlasové exhibice, pěvecký projev všech působí umírněně, až lyricky.

     Muzikanti si též dali práci s instrumentací - ta je pečlivě promyšlena a k obligátním dvěma kytarám se skvěle hodí mistrovská flétna Lenky Musilové. Zazní však také akordeon, klavír, saxofon i housle - každý nástroj citlivě volený k danému typu skladby. Tam, kde je třeba, „šlape“ rytmika (Dívka z Ipanemy, Hej, ten fígl), decentní, ale přesná.

     Nutno připomenout, že toto CD vznikalo velice dlouho, neboť muzikanti i zpěváci brali svůj úkol zodpovědně, a to nejen kvůli sobě, ale především kvůli posluchačům.  Za těmito nahrávkami jsou stovky hodin tvůrčí práce, zaujetí, entusiasmu a píle. Kvůli těmto skvělým lidem jsem s nadšením přijala možnost zazpívat si svou oblíbenou sambu z filmu Černý Orfeus.

     A tak tito skvělí lidé budou šťastni, když se jejich snažení nemine cílem a když jejich muzikantské poselství potěší svého adresáta.

                                                                                                                                                                                                                                    28.4.2010, Jitka Vrbová

Labyrint přání a jeho slavnostní křest

Dne 1. dubna roku 2006 zasedli Martin Příhoda a Honza Paulík na válendu (odlište od v budoucnu vzniklého názvu studia „Nad Palandou“ ) v obýváku našeho zvukaře Milana Knora  a nahráli první tóny nového CD. Byli jsme si jisti, že za rok, (a doufali jsme, že i dříve), bude CD hotové. A tak jsme k Milanovi docházeli, jak jen to šlo. Ve všední dny na chvíli k večeru, někdy na pár hodin o víkendu, občas jen jednou týdně, nebylo však výjimkou, že nastala i měsíční pauza. Po roce práce nebylo ani po čem se ohlédnout, pár základů k několika písním. A roky běžely. Zhruba po dvou letech Milan otevřel studio „v garáži“. Během roku 2008 jsme natočili většinu základů a nastal čas zpěvů a vokálů. A také hudebních hostů. Dovolte mi, abych krátce vzpomněl na některé z nich.

 - Jitka Vrbová, Standa Chmelík (srpen 2008)  - dostavili se ve výborné náladě. Paní Vrbová usedla na židli přímo v dílně, s elegancí sobě vlastní si zapálila cigaretu a u mírně znejistělého Milana si objednala kávu. Káva pro paní Vrbovou byla, je a bude „velmi vyladěnou kávou“. Milan, jakožto hostitel, tak naběhal několik pozdně letních kilometrů po schodech tam a zpět, než byla káva k světu. Natáčel se Černý Orfeus a paní Jitka se Standou předvedli koncert sólového zpěvu, sólové hry, ale i improvizačního mistrovství. 

 - Mikoláš Nop (duben 2009)  - perkuse, bicí. Naštěstí téměř celé CD bylo nahráváno v přísném režimu metronomu. Ocenil to i Mikoláš, když do kytar jistou rukou (a nohou) dorážel rytmiku. Pracoval přesně, citlivě, bez dlouhých řečí. A když se přeci jen kytary  lehce rytmicky zahoupaly, zahoupal se i Mikoláš. To máme rádi - díky!

 - Jiří Blábolil (leden 2010)  - klavír. Přijel do studia v největší sněhové vánici této zimy. Své třicetikilové klávesy položil na opěradla dvou židlí, nesvlékl ani bundu (teď nevím, zda rukavice ano) a natočil nám veselé sólo do titulní písně. A při jiném natáčení zase splnil můj sen o pařížské harmonice, na akordeon nahrál sólo do Černého Orfea a podklad do Kolikrát.

 - Jaroslav Kopsa (leden 2010)  - housle, člen kladenského orchestru. Ten to měl těžké. Jeho jsem zase pro změnu požádal, aby ve druhém refrénu Listů života vytvořil houslovým glisandem kosmický zvuk. Vím, co si asi teď myslíte, vážení čtenáři. Nicméně, až si to poslechnete, zjistíte, že Jaroslav tak suverénně učinil a mé zadání jednoznačně splnil.

 - Luděk Havel – (srpen 2008) – klavír. Podle mého mínění, jedna z nejlepších instrumentací a též interpretací na CD. Ale i tady jsem měl zvláštní přání. A to Rachmaninovo sólo, tolik typické pro slavnou píseň (viz nahrávka Celine Dion nebo Frank Sinatra). Luděk však přednesl sólo své a nahrál All by myself nepřekonatelným způsobem. Poslechněte si  ten vznešený klavír. A také si ho vychutnejte, je to výtečný pokrm!

 - Iveta Pavuková – (červenec 2008) – zpěv. Přijela se svým přítelem Marianem a nebyla zrovna v nejlepší náladě. A možná trochu i spěchala. Nazpívala Každý jednou velkou lásku potká snad za necelou půlhodinu. Nebylo to vůbec špatné. Přesto však zakročil Marian. Protože sám dobře ví, jaká Iveta je skvělá zpěvačka, rozhodl se, že proměníme teplý letní večer Ivetě v očistec. A tak se Ivet vrátila k mikrofonu a byla námi nekompromisně ždímána do maxima svého velkého talentu. Dnes toho nikdo nelituje, myslím, že ani Iveta sama. Jedno z nejlepších pěveckých sól alba.

 - Bára – narozena 21.7. 2007 – ostraha studia, hry na trávníku a na písku, ideový dozor natáčení.

 - Petr Novotný – (září 2008), hudební režie. Knezaplacení si bere ve svých zaměstnáních dovolenou a pod vedením člena skupiny Žalman a spol. natáčí stěžejní vokály. Tak jako u našeho prvního CD z roku 2002, i tentokrát Petr ukazuje, že je nejen výborným technikem za mixážním pultem, ale také skvělým profesorem při práci s lidmi ve studiu. Trpělivost, ukázkový osobní přístup ke každému z nás, pečlivost, neúnavnost, preciznost. A do toho aranžerské nápady. Učebnice práce ve studiu.A ten mužský hlas v All by myself, ten patří přímo Petrovi.

 -Tomáš Faruzel (průběžně) – baskytara. Interpretační nápaditost spolu s vysokou herní dovedností. Má mou poklonu také za obětavost, se kterou k četným natáčecím frekvencím přistupoval.

 - Václav Fikrle – (říjen 2008) – recitace. „Zavři oči, zavři oči …. „. Báseň podal na druhý pokus a to jen proto, že výše uvedené zvolání chtěl přednést ještě opravdověji. Ale ani se tak podle mě snažit nemusel – Vaškovi se poezie věří sama od sebe, on to prostě jinak neumí. A snad i proto jsme ho zvolili na závěr celého alba.

Od podzimu 2009 nastává fáze míchání. Za mixážním pultem sedí výhradně Milan Knor, za jeho zády Martin a Honza, sem tam se přijde podívat i Kateřina. Nejdřív jsou smíchány základy. Jak běží měsíce, mění se styl práce. V předjaří už je plno věcí jasných a my se soustředíme na detailnější náslechy. Vrcholem doslovné posedlosti a touhy po dokonalosti se pak stává měsíc květen tohoto roku. Na konci každého sezení Milan rozdá pracovní CD a Knezaplacení  do příště sepisuje své připomínky. Někdo poslouchá doma, někdo u počítače, někdo při cestách autem. A za týden ve studiu vysypeme záplavu poznámek. A znovu pracovní CD, další soustředěné náslechy a další studio. Ale trychtýř naších výtek se začíná týden po týdnu zužovat. Zbývají poslední otazníky a poslední nejistoty. Až je tu 30.5., 20:46 a Milanovo „Tak, tady to máte“.

 Víte, nebylo to jen natáčení. Myslím, že pro nás to byla i určitá životní etapa. Etapa, kdy jsme ve svých kalendářích, diářích, nebo jen hlavách měli velmi často psáno „natáčení-studio“. Zažili jsme chvíle emotivní, kdy nebylo daleko k hádce. Ale převažovaly chvíle krásné. Například jednou, kdy už bylo CD skoro hotové, Milan ve studiu zhasnul a my poslouchali All by myself  plující ve tmě na překrásném klavíru Luďka Havla.  To také umělo dát studio.

 O některé dojmy se podělit neumíme. Možná třeba ani nechceme. Pamatujeme si je každý sám pro sebe. Rádi bychom se však s Vámi podělili o naší radost z nového CD jménem Labyrint přání.

Tak tedy:       

Křest CD Labyrint přání.

 Vážení přátelé, dovolujeme si Vás pozvat na slavnostní křest CD skupiny Knezaplacení. Proběhne pod záštitou kulturního výboru města Buštěhradu, dne 29.6. 2010, od 19:30 hod. v sále restaurace U Bečvářů v Buštěhradu.

 Co Vás čeká: V první řadě hudba. Knezaplacení se pokusí zahrát většinu písní z nového CD, zahraje však i písně z CD prvního (Vzkazy na strunách). Vystoupí naši hosté. Patrony večera budou Jitka Vrbová a Standa Chmelík. Uvidíte a uslyšíte však i profesorku pražské konzervatoře, výbornou zpěvačku a vokalistku Lídu Nopovou, za bicí usedne Mikoláš Nop. Za klavír pak profesionál Jirka Blábolil. Zahraje a zazpívá bluesman, můj kytarový učitel a obroditel mé kytarové hry Bobby Houda. Pozvání přijala naše kamarádka  a kolegyně, brilantní sopranistka Alenka Hellerová. Jsme rádi, že nám zazpívá spřátelená skupina Buštěhradská dráha. A další hosté ….

 Proběhne křest, a jelikož jsme Knezaplacení, nesmí chybět ani legrácky, nám vlastní (no, znáte nás, že jo). Ale ty tady neprozradíme.

 Pohoštění bude zajištěno, jak jsem slyšel a jak jsme domluvili, hlady na křtu CD také trpět nebudete. Mimochodem, žízní také ne  - prosím pěkně, roztočíme to ale až po koncertě.  Restaurace je zarezervována do ranních hodin.

 Milí přátelé, jste všichni srdečně zváni, těšíme se na Vás. Druhý den doporučujeme si vzít v práci dovolenou, jelikož my Vás hned tak nepustíme.

                                                                            Co nevidět se uvidíme 29.6., čeká Vás Jitka Vrbová, Knezaplacení a Labyrint přání. (a spol.).

                                                                                                                                                   Honza,  korekce Kateřina, červen 2010

Dveře studia se zavřely

Je neděle 30.05.2010, čas 20:46 a za skupinou Knezaplacení se zavřely dveře nahrávacího studia „Nad Palandou“. Kromě momentálního nadšení a radosti z právě dokončeného CD „Labyrint přání“se posledních pár měsíců nacházíme v takovém vnitřním rozpoložení, že (ačkoliv si to snad ještě nikdo z nás nedovolil vyslovit nahlas) by toto, v pořadí druhé album, mohlo být zároveň také rozlučkovým…  Na druhou stranu ve vzácných chvílích cítím, že v našich soukromých „Labyrintech přání“ žije i přání, aby toto CD pro nás znamenalo pravý opak….odrazový můstek, další impulz…, tlustou čáru za tím, co bylo…, novou naději, nový začátek…

Takže kdo ví…., ale držte nám palce !

                                                                 Kateřina Eberlová

A já bych plynule navázal.  Už několik týdnů jsem si tak pro sebe říkal, jaké to bude, až Milan Knor vyndá CD z nějaké šachty jeho počítačové aparatury a řekne, že toto je finální výrobek. Že toto cédéčko je produktem naší více než čtyřleté práce. A opravdu k tomu došlo. Z počátku to vypadalo jako všední míchání CD. To které známe od zimy, možná od podzimu. Milan sedí u počítače, za ním na židli, tak aby byl pěkně uprostřed, mezi pravou a levou bednou, sedí Martin a u dveří postávám já - je mi totiž ve studiu většinou zima a k tomu je mi zhola jedno z jaké bedny to leze. A tentokrát ještě vedle Martina přisedla Kateřina Eberlová.  Vedle v dílně sedí u kamen pan Knor starší, sem tam mezi nás přijde poslechnout Milanova maminka a já věřím, že stejně pozorně na dvorku dokonalým psím sluchem naslouchá i Bára. A najednou, v nenápadném okamžiku Milan odněkud vytáhl všedně vyhlížející  CD a řekl: "Tak, tady to je". Zastavil se ve mně dech. První měl CD v ruce Martin a já mu ho samou nedočkavostí z rukou téměř vytrhl. Jen abych ho na chvíli honem také držel. Podíval jsem se na ostatní. Myslím, že všichni na to mysleli, že všem probíhalo hlavou něco podobného jako mně.  Čtyři roky ve studiu a teď posledních pár minut. Naštěstí ten balvan v krku naředila hruškovice, kterou Milan s prozíravou rychlostí nalil. A dál to bylo zase na chvíli všední a jako vždy. Martin utíkal na autobus, my s Kateřinou jsme dílem dopili  a dílem dokouřili a pak nás Milan s jeho pověstnou stručností vyhodil na ulici. A tam to nastalo. Tedy pro mě zcela jistě až tam. Ve chvíli kdy Milan za Kateřinou a za mnou se zarachocením zavřel kovové dveře mi došlo, že jsme opravdu skončili. Podíval jsem se na Kateřinu, ta pohlédla na hodinky a řekla jen : " 20:46, přesně¨".  ....... A to je konec pohádky, přátelé.             

                                                                              Konec?                    Jak to, že konec?!                  Právě se zrodilo CD Labyrint přání!

                                                                                                                                           Honza,   30.5. 2010, čas 20 hodin, 46 minut (přesně).

Dotočná s Jitkou Vrbovou

Co je to dotočná? Já nevím, to vymyslel náš vedoucí. A právě proto bych byl rád, abyste na ní dorazili. Ale ne prosím všichni - šetřete síly na křest. Ale pokud těch sil máte na rozdávání, přijďte tam i tam. 
Něco málo Vám však o té akci přeci jen prozradím. Zejména se bude jednat o regulérní koncert naších přátel,  Jitky Vrbové a Standy Chmelíka spolu s Knezaplacení, v kladenské kavárně Ateliér. Proběhne 13.5. 2010 od 19:30 hodin. Paní Jitka Vrbová již jednou s námi v Ateliéru koncertovala a měla obrovský divácký úspěch. Nebude patrně ale chybět ani mistr bicích Mikoláš Nop a recitátor, Sean Connery, Václav Fikrle. V druhé řadě to pak asi bude veselice Knezaplacení a jeho přátel. Nebojte, bude to idyla - pan Pergl bude s výrazem prvorepublikového restauratéra (viz Obsluhoval jsem anglického krále) zajišťovat přísun paliva, paní Jitka bude decentně popíjet své červené (občas nás lehce umravní), se Standou se ve snech proplujeme na Bavarii po Mazurských jezerech, Mikoláš s Vašíkem v syrové realitě zase na vlnách Jamesona po naleštěné desce baru a k tomu bude vedoucí hrát na kytaru My pluli dál a dál (je to také vodák).  .......  Tak vážení, doražte .... "uctivost"  (Honzík servilní).

                                                                                                                                                                                                                Lídr, duben 2010.

Práce na pozemku i v dílně v naivním stylu

Mám sice rád hry na téma Jára Cimrman, ale nejsem velkým znalcem přesných hlášek a jiných výroků. Ale tak nějak si pamatuji, že možná ve hře o třídní knize je zmínka o práci v dílně a na pozemku. A víte, že přeneseně řečeno je to poslední dobou stejné i u našeho Knezaplacení? Jsme tedy více v dílně, než na pozemku, ale už to nebude dlouho trvat, kdy za námi mistr dílenské výroby Milan Knor zavře (prý s chutí) dveře zevnitř a my vypadneme na pozemek. Ale já myslím, že většina čtenářů ví, o čem tady mluvím. No jistě, patláme se s tím naším CD v buštěhradské zvukařské dílně už přesně čtyři roky. Vážení přátelé i nepřátelé, co my tam strávili hodin! Co se tam vystřídalo hostů! Kdo tam všechno přišel, aby zahrál, zazpíval, zacinkal, zarežíroval, zavočumoval ...... Ale to asi dám do jiného článku. Nyní Vám sděluji jen to, že do vypálení a výroby finálního CD zbývají týdny - v řádech jednotek. Ponejvíce teď sedíme za zády Milana Knora v jeho přední části studia (nahrávací část je již posmutněle zhaslá), pozorně posloucháme a Milan míchá a dělá závěrečné úpravy. Vedoucí Příhoda se chová příkladně, Lídr u toho často ruší a povídá nesouvztažné věci, Milí pracuje úporně a na popud Lídrových výzev se snaží mluvit méně sprostě. Do toho jíme čokoládu od vedoucího a zbylé brambůrky od Buštěhradské dráhy. Nesmí to však chroupat, to by Milího rušilo a mluvil by pak sprostě, což by Lídra vedlo k dalším nesouvztažným prohlášením a výzvám. Vidíte, že i ve studiu platí Newtonovy zákony. A pak nám to  Milí ukládá na nějaké eftýpko a my si to doma nebo v práci můžeme poslouchat. A také si to vypalujeme na CD  a jezdíme s tím v autě. A tam to zase posloucháme a jak jinak, než že nejsme spokojeni. Tak jdeme zase znovu do studia, sdělíme své nespokojenosti Milímu, ten je sprostý, Lídr pak říká nesouvztažné věci a souvztažné výzvy .... chápete, že to fakt není lehká práce ?!? No a mezitím vedoucí Příhoda pracuje na obalu a vzhledu CD. Trochu to s Lídrem konzultuje, ten mu ale do toho příliš nemluví. A mezitím již má master CD někdo, kdo nám touto dobou píše sleevenote. No a ještě mezitím, jo, připravujeme dotočnou CD a samotný křest CD. To bude slááááva! Ale to Vám již prozradím teď, klidně - tak si klidně pište. Ale hned, než nám seberou doménu (Milí, jestli to čteš, máme my vůbec nějakou doménu?). Tak teda, dotočná bude 13.5. v kavárně Ateliér v Kladně a křest CD, ten zase bude 29.6. v restauraci u Bečvářů v Buštěhradě (bude se dávat gulášek, ale to nikomu neříkejte, nebo tam bude celý okres a přilehlé P6 a P5). Ale já o tom ještě napíšu pořádný článek a už budu psát normálně.
A co se děje na pozemku? I tady se všechno točí kolem CD. Před týdnem jsme měli podnikový večírek v Praze U Náčelníka, kde si s námi zahrál na bicí Mikoláš Nop. Přišel nejpilnější návštěvník našich koncertů Jirka (zpětně vše nejlepší k svátku!) a  plno naších známých, které jsem však po většinou neznal. Ale když jsem je poznal, nemohl jsem se od nich odtrhnout, zvlášť s Maruškou se zajímavě tancovalo. Jo a také tam s námi byl Vašík Fikrle, pomohl nám skvěle na podiu, srovnatelně ovšem i u baru.
      Tak vidíte, jak jsme pracovití. Přátelé, sledujte trochu více teď naše stránky. Blíží se dotočná, blíží se ale hlavně křest, rádi bychom byli okázalí ve všech směrech a já slibuji, že ani naše www. nebudou pozadu!

                                                                                                                                                                                           Honza, duben 2010.

Blahopřání Míle Šlechtové, Nele Šlechtové a Honzovi Šlechtovi

Skupina Knezaplacení blahopřeje celé rodině Šlechtových k dnešnímu dni, 30.11. 2009, kdy se narodil další člen rodiny, malá Jolana Šlechtová. Jolance přejeme hodně zdraví, štěstí a těšíme se, jak jí za několik let (společně s Mílou a Nelou) přivítáme v naších řadách. PS: Mílo, Tebe bychom rádi přivítali o trochu dříve, než za pár let - takže v únoru se budeme těšit na první zkoušce. KNZ  

Třeba přijde podzimní probuzení, když jarní se nekonalo

Ve skrytu duše doufám, že existují příznivci naší skupiny, kteří si aspoň sem tam přečtou na těchto stránkách, co je u nás nového. Ale ne jenom jím patří tento příspěvek. Nejen u manželských párů platí rčení, že špinavé prádlo by se mělo prát zásadně doma a nevynášet ven. Platí to také u Knezaplacení. Tak vše uvedu jen velmi v přibližných mezích. Ano, Knezaplacení koncertuje, spolupracuje neustále s Ivanem Hlasem, kavárnou Ateliér, Jitkou Vrbovou a Standou Chmelíkem. Skamarádilo se i s dalšími umělci - obnovilo na jaře spolupráci s Lídou Nopovou, Pavlou Marianovou,  před tím s Milošem Dvořáčkem, Bobby Houdou. Nyní snad hudebně poznáme i klavíristu Jiřího Blábolila. .....
        Přesto však, jakoby se na začátku roku 2009 v Knezaplacení všechno zamrazilo. No, nebylo to zimním obdobím .... (ale to je to prádlo). :-) Zkoušky přestaly vůbec, vztahy .... téměř nulové. Místo jarního probuzení, jarní spánek. A spalo se pilně celé léto.
Mezitím se ovšem již opravdu pilně natáčí ve studiu Milana Knora a dovolím si tvrdit, že CD, na kterém pracujeme k velkému pobavení naších známých již přes tři roky, je z nějakých 80% hotové. Ale to je všechno taková práce pro práci. Kde je ta duše z roku 2002, kdy Knezaplacení žilo, hrálo, jezdilo po koncertech jak jeden, dokonale sladěný stroj? Kde je to nadšení, kde jsou ty hezké vztahy, kde je duše skupiny?
Často slýchávám, že Knezaplacení hraje čím dál tím lépe. Víte, mám obavu, že to ne Knezaplacení, nýbrž to ty nebohé písničky se naučily samostatně tak hezky hrát našimi kytarami, flétnami a hlasy. Že ty písničky se smějou nám všem, členům Knezaplacení, kteří se plácají ve svých vztazích a nevztazích, ve svých znuděnostech a utrápenostech. A že si hrajou s námi, ale více méně bez nás dál, hezky zvesela a kašlou na naše lidské hlouposti. Tak to vidím - jak jinak by tak hezky na koncertech mohly znít?!
        Ale přeci jen. Začaly jsme trochu zkoušet. I když nám odešla naše milá Míla na mateřskou, už vystrčila růžky zase Dana  a s ní i Lenka. Kdo ví jestli to byly dvě zkoušky, ale poznal jsem, že se něco ve skupině zazelenalo. Že nějaké podzimní semínko vyklíčilo. Tak se, milí členové, zkusme trochu usmát. A zejména se i povznést. Ano, píšu to i (hlavně) třeba sobě. Myslím, že to těm písničkám, tomu všemu, co nám Knezaplacení za 11 let dalo docela dlužíme. A zkusme uvěřit tomu, že i na podzim se lze probudit! (Další zamyšlení každý sám...). 

                                                                                                                                                                                                                  Honza, podzim 2009.

Blahopřání Dufkovým

Další dítě Knezaplacení - syn Dany, jménem Kamil. Vážení manželé Dufkovi, přijměte blahopřání od celé skupiny a všech příznivců !  Doufáme, že Kamil co nevidět zvládne baskytaru nebo bicí, které nám (prý) :-) tak chybí.

Projev p. Františka Paulíka k příležitosti 10 let Knezaplacení

Dobrý večer, vážení přátelé.

Velmi jsem se bránil myšlence, kterou pojali ti příjemní lidé ze skupiny Knezaplacení, abych tady dnes něco povídal. Vysvětloval jsem jim, že nejsem k tomu vhodný typ, že jsem prkenný a že jsem taková poker face, kdo by mě tady poslouchal. Nedali si říci, že prý když si místo saka a vázanky obléknu svetr, že se zbavím té své formálnosti a že to bude dobré. No, tak jsem je poslechl, ale nevím, nevím. Prosím, mějte se mnou chvíli strpení.

Je pravda, že celou historii milé skupiny Knezaplacení jsem prožíval s nimi, nebo spíš vedle nich a někdy jen po očku zpovzdálí, ale jindy hodně zblízka,  a že mě samotného překvapilo, že už je tomu 10 let, kdy se dali dohromady.

Mnozí z nich byli tehdy mladými absolventy České zemědělské univerzity v Suchdole a je zajímavé, že dodnes mají svoji hudební zkušebnu na koleji této školy. Na podzim roku 1998 podnikli první nesmělé krůčky jako skupina zaměřená spíše komornějším a akademičtějším směrem, jejich kytary, flétny a zpěv jsou uměřené, spíše mírné a kdo by se obával decibelů na prahu bolestivosti, ten by si jistě na jejich koncertu s úlevou oddechl. Vedle písniček folkových hrají blues, bossa novy, skladby instrumentální i světové evergreeny. Do začátku měli k dispozici pěkné písničky z vlastní tvorby jejich zakládajícího člena Martina Příhody. Ve vínku také měli všichni vynikající hudební vzdělání a hlavně lásku k dobré hudbě. Nevím, proč si dali název KNEZAPLACENÍ . Myslím, že ceny vstupenek na jejich koncerty tomu názvu neodpovídají.

A skupinka se rozjížděla a rozrůstala, zúčastňovala se soutěží, festivalů, dotáhla to až na celostátní finále PORTY v Jihlavě. Ale teď říkají, a já jim dávám za pravdu, že je tenhle druh hudebního boxingu nebaví a ubírají se jiným směrem.

V roce 2000 se v Sokolovně v Buštěhradě poprvé objevil pořad skupiny Knezaplacení jménem Zastávka v čase. A jen si vzpomeňme,  kteří jejich hosté se tu za ta léta zastavili: Jitka Vrbová a Standa Chmelík, Karel Zich, Pavel Bobek, Lída Nopová, Věra Martinová Wabi Daněk, Karel Plíhal, Michal Prokop, Eva Pilarová, Nezmaři, Pacifik, Ivan Hlas. Té organizátorské práce, starostí, těch sponzorských smluv, aby byly peníze!  Ale oni to dělají rádi. Ještě, že alespoň tu Sokolovnu v Buštěhradě máme.

Ze Zastávek v čase vznikla velká přátelství. Jistě největší je přátelství a hudební partnerství s paní Jitkou Vrbovou a Standou Chmelíkem. Vznikla také nádherná spolupráce s Pavlem Bobkem, Lídou Nopovou a Mikulášem Nopem, šňůry oslnivých koncertů po celé republice. V současné době skupina spolupracuje s Ivanem Hlasem. Ještě ale nesmíme zapomenout uvést nové a krásné přátelství s  cembalistkou národní umělkyní Zuzanou Růžičkovou.

Ale vedle chvály, musím si postěžovat. Ti Knezaplacení mají zvláštní libůstku. Čím je místo jejich koncertu vzdálenější, tím jsou radši. Naloží nástroje a jedou stovky kilometrů.  Já jim říkám: Hrajte v Unhošti, na Stochově, ve Smečně. No, tam že prý taky zahrají, ale napřed do Karviné, do Opavy, do Břeclavi. Já jsem byl proti rozdělení Československa, ale když si uvědomím, že by Knezaplacení jistě s velkou oblibou konali své koncerty  v Humenném, v Michalovcích nebo v Prešově …

A skupina se dále rozrůstala. Ale jinak, než si myslíte, přesto krásně. Zpěvačka skupiny Míla Šlechtová už má dvouletou holčičku, flétnistka a zpěvačka Lenka Musilová rozšířila řady Knezaplacení  také o holčičku – té je něco přes jeden rok.

Vedle uměleckých otázek, musí skupina řešit problémy personální. Někteří členové odešli, členky odcházely na mateřskou dovolenou a zase se z ní vracely, formou konkurzů se hledali noví adepti. Zakládající člen skupiny Honza Paulík říká, že v činnosti skupiny tvoří řešení uměleckých úkolů tu menší část, naprosto převažující je personalistika. Věřím tomu, vždyť udržet skupinu deset let pohromadě a stále aktivní, to dá kus práce.

Knezaplacení v roce 2002 natočili svoji zatím jedinou desku Vzkazy na strunách. Ale už se pracuje na druhé, která by měla být hotova na jaře. A v únoru příštího roku také Knezaplacení připraví večer ke svátku sv.Valentýna. Vzniká tak už hezká tradice. Mnozí z Vás si jistě rádi vzpomenou na ty minulé Valentýnské večery.

Dalo by se povídat ještě mnoho dalšího. Třeba o více než pěti stech odehraných výchovných koncertech na školách, o pěkných hudebních večerech v kavárně Ateliér. Ale raději si už ty oslavence poslechněme. Budou sem na pódium přicházet v pořadí, jak se postupně včleňovali do formace Knezaplacení.

Já jim všem přeji hlavně zdraví a také zdraví pro všechny, které mají rádi. A hodně nové tvůrčí invence.

Milí KNEZAPLACENÍ, mám Vás rád.

10 let Knezaplacení – takový malý přehled

 Kapitola Historie webu skupiny Knezaplacení praví:  „…… s Martinem Příhodou jsme se setkali někdy v říjnu 1998. Na základě inzerátu jsme s velkým očekáváním navštívili konkurz do jakési skupiny. Její písničky v nás ovšem během prvních 10 minut všechna očekávání zmrazily. Kde je konec zmíněné skupiny nevíme, ale ten sychravý podzimní večer pokládáme za počátek Knezaplacení …..“

Ve chvíli, kdy píšu tento článek, je za oknem stejně sychravý podzimní večer, jen s nepatrným rozdílem ….. uběhlo 10 let. Píše se rok 2008.

Ohlédnutí zpět může vzbuzovat sentiment. Snad byla historie naší skupiny co do lidských vztahů často pohnutá. Pokud si však, jak se sluší u hudební skupiny, budeme hledět pouze hudby, můžeme mít pohled mnohem radostnější.

Zkusme naše ohlédnutí pojmout spíše matematicky. Pohleďme na naší historii spíše než okem poety, pohledem statistika. Uveďme přehledy, seznamy, počty, datumy, kusy, roky ….. A kdo snad bude k suchým číslům  chtít trochu poezie, může zavřít oči a zavzpomínat. Komu by to bylo ještě málo, přijďte do Ateliéru, Václav Fikrle Vám již nějakou tu básničku rád řekne.

 Členové Knezaplacení – v pořadí, jak šel čas.

Martina Burešová, Martin Příhoda, Honza Paulík, Dana Dufková, Tomáš Faruzel, Lenka Musilová, Míla Šlechtová, Iveta Pavuková, Kačenka Eberlová.

V řadách Knezaplacení si také zazpívali a zahráli

Martin Bubák (kytarista, skvělý zpěvák, skladatel, talent, hostoval na CD Vzkazy na strunách, dal nám několik krásných písniček), Marta Hanfová (operní pěvkyně, podala  důkaz, že píseň Drezína si v ničem nezadá s Verdiho La traviata), Bohouš Mauer (milovník písní bratrů Nedvědů, kterých umí více než oni a hraje je nerozeznatelně od studiových originálů), Miloš Dvořáček ml. (bicí, bosanova feeling).

Spoluúčinkující (první liga, se kterou jsme mohli hrát na společných vystoupeních)

       - Jitka Vrbová a Standa Chmelík (nejvěrnější spolupráce a největší přátelství)

       - Pavel Bobek a Nopovi

       - Ivan Hlas trio

       - Norbi Kovacs

       - Bobby Houda

       - Miloš Dvořáček

       - Pavla Marianová

       - Prof. Zuzana Růčičková (královna cembala)

       - Václav Fikrle (recitátor  s prvoligovým vztahem k whisky zn. Jameson)

     Pořad Zastávka v čase (Buštěhradská Sokolovna)

8.3. 2000 – Jitka Vrbová a Standa Chmelík

1.11. 2000 – Karel Zich

21.3. 2001 – Pavel Bobek

8.11. 2001 - Pacifik

9.4. 2002 – Věra Martinová

30.10. 2002 – Wabi Daněk, Miloš Dvořáček

15.4. 2003 – Žalman a spol.

7.4. 2004 – Ivan Hlas

18.11. 2004 - Nezmaři

1.6. 2005 – Karel Plíhal

27.4. 2006 – Michal Prokop

15.11. 2006 – Jitka Vrbová a Standa Chmelík, Pavla Marianová

6.6. 2007 – Norbi Kovacs a Devítka

6.11. 2007 – Eva Pilarová

   Valentýnský hudebně – poetický večer

2007 – Základní umělecká škola Buštěhrad, host: Norbi Kovacs

2008 – Oáza Lidice, hosté: Prof. Zuzana Růžičková, Jitka Vrbová

   CD Vzkazy na strunách  

 První CD skupiny Knezaplacení, studio Good Day Rekord, podzim 2002.

Zahraniční vystoupení

Polsko, Swiebodzice, 8.6. 2001.

  Počet dosud odehraných koncertů koncertů

  227

 Turné (s Pavlem Bobkem)

-         Flora Olomouc, Ostrava, Kroměříž, Pelhřimov (25.4. až 28.4. 2002)

-         Zábřeh, Krnov, Bruntál, Prostějov – (19.6. až 21.6. 2003)

-         Rousínov, Uničov, Humpolec – (25.10. až 27.10. 2003)

-         KD Dačice, KD Třebíč (12.9. až 13.9. 2003

První koncert  Knezaplacení

 14.12. 1998,  Klub F, Česká zemědělská Univerzita v Praze. Zazněly v přesném pořadí tyto skladby:

-         Devilś dream

-         Kolikrát

-         Klášterská hospoda

-         Příměří

-         Přišel jsi z dálky

  Nejfrekventovanější scéna

Sokolovna Buštěhrad – 14 Zastávek v čase a jiné akce

Oblíbená scéna

 KC Novodvorská Praha – každoroční zimní koncerty s Jitkou Vrbovou

Zeměpisně nejvzdálenější vystoupení

KD Ostrava Poruba (Pavel Bobek)

Skupinový zvukař

– Milan Knor, studio Vyshlej rybník v Buštěhradě, v současné době probíhá a finišuje natáčení druhého CD.

Domovské scény

- Sokolovna Buštěhrad

- Kavárna Ateliér

-  Oáza Lidice

-  KC Novodvorská

Festivaly, soutěže

– nepočítaně, v poslední době hlavně z donucení

- největší dosažený úspěch:  finále Porty v Jihlavě a semifinále v Ústí nad Labem

Hlavní autoři textů, popřípadě hudby písní Knezaplacení

František Paulík

Martin Příhoda

Zkoušky Knezaplacení

Kolej EF České zemědělské Univerzity v Praze, společenská místnost -  nejčastěji 3. nebo 4. patro.

A mnohé další údaje by se mohly uvádět. Třeba výčet nejhranějších písní (mimochodem nejhranější skladbou je Duet in Bb), počet naších písní, přehled nejčastěji uváděných převzatých písní. Hezké by bylo sepsat všechny značky a druhy hudebních nástrojů, které v Knezaplacení hrály. Téměř od začátku Knezaplacení si slibujeme, že na web vystavíme mapu republiky, kde budou označena města a obce, v nichž jsme účinkovali (po vzoru Žalman a spol.).
Možná k tomu všemu jednou dojde. Jsou to plány. Takových plánů si dělá Knezaplacení spoustu. V současné době nás asi nejvíce zaměstnává dokončování druhého CD, které bychom rádi na jaře vyslali na světlo světa - snad k příležitosti Valentýnského večera (můžeme již nyní prozradit, že bude 11.2. 2009 v Oáze Lidice a hostem bude operní pěvkyně Alenka Hellerová s klavíristou, prof. Jaroslavem Šarounem) nebo .... nebo později :-). Každá skupina, která chce směřovat dopředu se musí soustředit hlavně na novou tvorbu. To jsou další plány Knezaplacení - máme rozpracováno několik "brand new songs", mezi nimi (považte!) i jeden rokenrol (nebo spíše rhytm and blues) a jednoho Robbieho Williamse !!!

A zcela nejtěžší je personální otázka. Aby nikdo od nás neodcházel, aby když už ne na jedničku, tak aspoň na dvojku fungovaly mezilidské vztahy. A to je zcela, zcela nejobtížnější. Věřte mi, vím o čem píšu.

Závěrem bychom chtěli poděkovat všem naším příznivcům, známým, naším rodinám. Ti nás podporují, udržují naše často pošramocená sebevědomí. Další dík patří pořadatelům, kteří nás opakovaně zvou. Obrovský dík je třeba složit naším slavným spoluhráčům - v první řadě paní Jitce Vrbové a Standovi Chmelíkovi (nejen za plejádu překrásných společných koncertů, ale hlavně za nádherné přátelství, které nám věnovali). Děkujeme také Ivanovi Hlasovi a jeho triu (jasně Norbi, že Tobě nejvíc :-)) ) a zpětně také Pavlu Bobkovi, Lídě Nopové, Mikolášovi a s milou vzpomínkou i Milošovi Nopovi. Děkujeme příležitostem, okamžikům šťastným i okamžikům nešťastným (budiž nám poučením i výstrahou).

Milí přátelé, tímto popřejme naší skupině jen to dobré a dnem 14.12. 2008 si dovolíme zahájit druhé desetiletí knezaplacení Knezaplacení!

                                                                                                                  Míla, Kačenka, Dana, Lenka, Martin, Honza.

15. Zastávka v čase - čas oslav, ale o tom až jindy

25.11. 2008 přivítá buštěhradská sokolovna známého písničkáře Vlastu Redla a jako hosta Knezaplacení paní Jitku Vrbovou a Standu Chmelíka. Zastávka v čase, již po patnácté. Tímto krátkým a stručným příspěvkem bychom chtěli pozvat naše příznivce (a příznivce V. Redla). Mezi řádky snad může prosvítat, že nepůjde o Zastávku standardní. Že naše skupina by tentokrát ráda nejen zahrála, ale podělila se s Vámi o radosti ze svého jubilea. Co že se to děje? O tom až v jiném článku - za chvíli jej vyvěsíme, nebojte. :-) ....... již se stalo - VIZ VÝŠE

Veřejná pochvala

Lídr Knezaplacení je znám svým sarkastickým chováním, proloženým arogancemi a provokacemi všeho druhu. Věřte však, že i přes tyto nechváleníhodné jevy si pozorně všímá svých spoluhráčů. Již přes půl roku více než jindy zaostřuje  svou pozornost na jednoho ze svých kolegů. Kolegyně, která si vysloužila jeho zvýšenou pozornost odešla v létě 2006 na skupinovou mateřskou dovolenou - do poslední chvíle se ale účastnila zkoušek i koncertů. Závěrečných několik týdnů těhotenství již opravdu dala prozíravě přednost klidu před hudbou. V říjnu porodila, tři měsíce pobyla doma a v lednu opět již nastoupila do rozjetého vlaku Knezaplacení. Už v době před porodem odváděla velmi dobrou práci, ale od doby, co se vrátila, vše nabralo nečekané obrátky. Dříve se nechala tak nějak unášet děním ve skupině a spíše pasivně přihlížela. Ale teď? Jestliže v době dřívější vytvářela vokály i aranže hlavní měrou Lenka (která je nyní jak víte na mateřské dovolené) za pomoci lídra, je to nyní právě zmiňovaná kolegyně, kdo převzal tuto štafetu. S velkým elánem vymýšlí trojhlasy, kombinuje, zkouší, zapisuje do not. Má přehled o veškerém dění ve skupině, ví přesně, kdy je který koncert, zná souvislosti. Když před ní nadhodíte, že by mohla napsat článek, nečekáte více než týden a máte jej v mailu - v kvalitě vysoké a ještě se u toho pousmějete. Nehledí na oběti - svou dcerku za pomocí manžela i maminky vozí na koncerty i rušné festivaly, sám manžel si dokonce neváhá vzít hlídací dovolenou. Hýří nejrůznějšími nápady, předkládá vize a při tom všem se nijak sama neprosazuje.  Zdůrazněme ještě, že na každou zkoušku musí dojíždět ze 60 km vzdáleného města, oproti nám ostatním, kteří máme zkušebnu pár kilometrů od baráku.  Jestliže jste poznali, že je řeč o služebně již středně staré Míle Šlechtové, pravdu máte, přátelé. Proto si lídr vyhrazuje možnost a povinnost Míle vyjádřit poděkovaní a veřejnou pochvalu za odváděnou práci v Knezaplacení. Patrně však největší odměnou pro Mílu samotnou je to, že jí působení u nás očividně baví. To se nedá nevidět. Tak jen tak dál, kolegyně drahá, a houšť a více! 

                                                                                                                                                            Honza

Knezaplacení v trojobalu

            Jako obalený chutný řízeček (především Honzovi Paulíkovi se omlouvám za zdrobnělinu, ale řízeček vzbuzuje větší požitek než řízek) si připadalo Knezaplacení tři srpnové dny.  18., 19. a 21. srpna jsme zažili trojkombinaci hodnou kulináře.

            O začátek celé štace se postaral folkový festival v Dolním Újezdu u Litomyšle (Újezdské babí léto). Trémou by se na nás nenalepila ani mouka, vždyť jsme zahajovali (to by se maso moc nepovedlo). Sympatické publikum a vůbec lidi z pořadatelského křesla však učinili z nováčků festivalu hvězdy a my jsme třídenní pódiové „smažení“ skvěle zahájili.

            Ve Vizovicích, v neděli, se atmosféra v kapele táhla jako rozšlehané vejce. Obrovský festival propíraný v televizi, kolem nás rockové kapely a Jarmila Šuláková a do toho naše: „Cesta už zarostla, pustá je trať…!“? Čtyřhodinová cesta na střední Moravu neskončila házením rajčat, ba naopak roztančením posluchačů. Pěkně jsme to tu „rozjeli“. Jo, to se nám to zpívá s novou posilou – Katkou.

            Aby se vejce řádně uklidnilo, zbývalo to všechno posypat závěrečným zážitkem, tedy strouhankou pro pěknou kůrčičku řízku. Tuhle důležitou tečku udělal koncert s Ivanem Hlasem v Poděbradech. Scéna, kterou dobře známe, se k naší radosti postarala o tři prodaná CD. Naše tóny tak nezůstanou mezi zdmi zámku, ale i doma u Poděbraďanů.

            Tři různá místa, tři scény, tři odlišné atmosféry, a přesto Knezaplacení ke všemu patřilo. Řízek obalený v trojobalu je prostě lahoda a vynechat jednu z ingrediencí by byl hřích.

            Snad jste se vžili do mých metafor a co říct závěrem? Skromnost je naší výsadou, ale věřit si je potřeba vždy bez podceňování na každé scéně.

                                                                                                   Po folkovu: „Ahoj!“

                                                                                                                                                    Míla Šlechtová

Střídačka  k nezaplacení  - Kačenka Eberlová

Mnoho článků i proslovů bylo již věnováno fluktuaci členů v Knezaplacení. Abychom dali za vděk tradici, rozjíždí se přibližně desátá střídačka. Sotva Iveta Pavuková ve velkém stylu našlápla vokální break v naší skupině, po necelém roce působení odchází. Neptejme se proč a nač - je tomu jednoduše tak. S Ivetou však nadále zachováváme přátelské vztahy, nicméně jedeme jako vždy dál. O to více nás těší, že v červenci 2007 vstoupila do našich řad zpěvačka s krásným, zajímavým a jistým hlasem, Kateřina Eberlová. Kačenka je obstojný rutinér - zpívá minimálně v dalších dvou skupinách (aspoň co my víme), hraje na flétny a velmi slušně se umí sólově doprovodit na kytaru. Navíc má prý v šuplíku několik vlastních písniček, které by byla ochotna s námi zaranžovat a převést "do hudební řeči Knezaplacení". Ale hlavně, Kačenka je vokálně pozoruhodně přesná, lidsky neskonale obětavá a srdce má zlaté. Takové lidi potřebujeme.  A proto také Kačenku máme!

                                                                                                                                                    Honza

Blahopřání Lence Musilové a jejímu Zdéňovi (manžel)

Milá Lenko, celá skupina Knezaplacení a zcela jistě i její příznivci Tobě a Tvému manželovi blahopřejí k narození dcery Lucie (4.8. 2007). Přejeme Vám, ať máte s dcerou co nejvíce radosti a Lucii přejeme samozřejmě hodně zdraví, a také, aby za několik let vstoupila do našich řad (naléhavě totiž sháníme - jak sama jistě víš - bubeníka nebo hráče na baskytaru). Lucie, buď v klidu, počkáme si na Tebe.

                                                                                                                                                Knezaplacení

Když sem tam zasvítí zelená .....

Někdy hrajete na velkém festivalu, nebo velkém, oslnivém koncertu, před vámi stovky lidí a stejně nakonec řeknete pouhé  "hm". Koncert vás ničím neosloví, odehrajete, možná s někým prohodíte pár obvyklých frází, dáte si párek, malý pivo a jedete pryč. Ale sem tam, opravdu jen sem tam, s vzácností šafránu, přijde vystoupení, na které dlouho nemůžete zapomenout. Většinou přichází v době, kdy je člověku smutno na duši a kdy nic hezkého z žádné strany neočekává. A většinou (u Knezaplacení bez výjimky) se jedná o akci, která  je spjata s dramatickou cestovatelskou zápletkou.  Tak tomu bylo například i v jednom z nejhezčích vystoupení roku 2005, v Rychnově nad Kněžnou, kam jsme přejížděli po zasněžené silnici z Ústí nad Labem, a i když naše oktávka předvedla  pozoruhodné rychlostní kousky, dorazili jsme 20 minut po zahájení. A snad právě  částečně i proto byl koncert  milý, krásný, nezapomenutelný.
            Včera jsme vyrazili do Rousínova, městečka kousek za Brnem. A přišlo to na 115. kilometru. Velká havárie několika kamionů, hodinová kolona. Auto našeho zvukaře Milana, napěchované aparaturou a Knezaplacení, si to krok sun krok poškytávalo po D 1 a Milan sám byl ztělesněním nervozity - jak asi víte, postavení aparatury zabere dost času a kvalitní nazvučení je základem úspěšného koncertu. Když však naše krajně uspěchaná a vystresovaná společnost dorazila konečně do cíle, vše bylo tak nějak najednou jinak.   
            Starší pan správce kulturního domu nám nic nespěchajíc otevřel vrata od zadního vchodu. Vyběhli jsme z auta - a nadechli se. Jiný vzduch.  Neříkám, že nějak zázračně silný, nebo neobvykle čistý. Prostě jiný vzduch. A to bylo vůbec první zablýsknutí všeho hezkého, co mělo přijít.  A jak to přicházelo? Krásný, ani velký, ani malý koncertní sál záložny, s prý nejlepší akustikou u nás. Malá šatna, ale přes to sympatická, hodná a považte - s oknem do zahrady plné červnových barev a vůní. Pomalu jsme do zahrady vešli, mohutné kaštany rozvážně šuměly a starosvětsky se na nás usmívaly. Všude kolem klid. Klidná paní pořadatelka, klidný pan správce, v klidu sestavená aparatura, klidné Knezaplacení, uklidněný zvukař. Klidní diváci. V průběhu našeho vystoupení v klidu dorazil Ivan Hlas s triem.
Diváci nás vytleskali a my, oproti F. Sinatrovi, který vyčkával celých 15 minut, jsme neriskovali ani 5 vteřin a s nadšením přidali. Hrnečky. Dostali jsme od půvabné dcery paní pořadatelky hrnečky s obrázkem Rousínova. Pak začal hrát Ivan Hlas, Olin Nejezchleba tvrdil písně svým vlastnoručně vyrobeným violoncellem. A Norbi Kovacs? Norbi čaroval na kytaru jako vždy. A tak jsme seděli, usrkávali pivo, tleskali a  malá Nela, v břiše Míly, prý tleskala také.
        Někdy se to tak prostě stane. Dlouho svítí červená, je špatně, smutek násobí smutek příští, stojíte na semaforu, i když kolem vás všichni bez problémů jezdí. Najednou blikne i vám zelená, ta barva naděje. I když zrovna nevyřeší vaše stesky a problémy, dovolí vám aspoň trošku popojet, poskytne vám třeba jen chvilkový záchvěv štěstí. Nepohrdejte jím, nesnižujte význam takových chvil ! Jak říkám, je jich jak šafránu. Děkujeme proto Rousínovu s krásnou zahradou, v níž šafrán zrovna pro nás ten den vyrostl.

                                                                                                                                                Honza

Rýzmberský hradní guláš

Je to podivuhodné. Náš vedoucí má dobrých patnáct liber pod váhu a přes to zvolil dobrodružný zájezd do horských masivů Peru, kde prý každý během měsíce nejméně dvacet dalších liber shodí. Ale co horšího - museli jsme jet proto na Rýzmberský hradní guláš jakožto trio a ke všemu jsme byli zvoleni na 20. hodinu večerní, což je vlastně vrchol festivalu. Moc nám do smíchu nebylo. Začali jsme před lety v pěti, nyní hrajeme už asi rok ve čtyřech a teď ..... bez obav, přísaháme, že nebudeme mít tolik drzosti, abyste nás mohli na vystoupení Knezaplacení spatřit jakožto duo. 
Standa Chmelík i Jitka Vrbová nás část cesty do Kdyně utěšovali, že se nemusíme obávat, že i ve třech dokážeme odehrát dobře. Pak jsme se ale všichni v autě shodli, že druhá část června je zcela jistě nejhezčí období roku a počali se kochat podšumavskou krajinou. A protože Standa je Vesničkou střediskovou dobře poučen, zvládne se kochat i řídit vozidlo zároveň. Pročež jsme dojeli k bráně hradu Rýzmberku ve výtečné náladě a také v pořádku. 
Hrad Rýzmberk se tyčí na kopci nad městem Kdyně, není divu, že romantická zřícenina zlákala pořadatele k založení dnes již proslulého festivalu. A nutno s úctou říct, že festival je to dělaný dobře! Žádné stánky kolem pódia, žádní prodejci suvenýrů nalepení k hledišti. Samozřejmě, že stánky s pivem a párky k festivalům neodmyslitelně patří, ale ty byly na Hradním guláši decentně umístěny v nádvoří hradu. Samotná scéna se  nacházela v nedalekém amfiteátru a zaručovala tak vystupujícím i divákům báječný klid k vytváření a poslechu hudebních hodnot. 
Jitka Vrbová se Standou odehráli první půlhodinový set, jako vždy dostali posluchače do varu a ti je v žádném případě nechtěli pustit z pódia. Asi se mě nikdo ptát nebudete, jak se našemu triu nahoru šlo.  A světe div se - vyšlo to na jedničku. Nemohu posoudit, jak jsme odehráli. Ale diváci byli přímo skvělí. Našli jsme proto odvahu a před závěrem jsme zařadili na počest Zuzany Navarové i překrásné Taši Delé. Ani v Rýzmberku jsme při vytleskávání nečekali sinatrovských 15 minut a po pěti vteřinách opětovného zdolávání rozviklaných schůdků na jeviště, jsme nadšeně přidali. Paní Vrbová se Standou Chmelíkem pak celý koncert zkušeně zakončili a pak .....
Pak jsme konečně mohli s požitkem vychutnat výborný hradní guláš. Byl skvělý, kořeněný, barvu měl jak má být a ten gambrinus k němu to jen podepsal (pozn.: toto jsou soukromé stránky skupiny Knezaplacení, proto se nemusíme obávat reklamy excelentní značky piva).
Bylo něco kolem desáté večer a to je doba, kdy paní Vrbová začne spěchat domů. Jenže - byla svatojánská noc. Překrásný večer, vlahé, teplé počasí, hudba a období roku, které dlouho nečeká. Tak jsem odjezd zdržoval, jak jen to šlo. Ale přísné vedení zájezdu (J.V.) to rychle prokouklo, zavelelo odjezd a než jsem se nadál, seděl jsem v autě a sjížděl z kopce směrem ke Kdyni. "To přeci není možné, něco musí přijít, tak krásný  svatojánský večer a my si jen tak tuctově odjíždíme!",  stěžoval  jsem si potají. A najednou to doopravdy přišlo. Úplně dole, pod kopcem. Někdo chytře zavřel závoru a zamezil tak autům odjezd.
Snad mi to Standa s Jitkou prominou. Přesto, že oba spěchali domů, že zaslali do tmy agilnímu zavírači závor několik vybroušených nadávek (leč slušných, paní Vrbová ani jiné neumí), já jsem byl nadšením celý bez sebe. Jindy bych nadával svorně s ostatními, ale teď, než by řekl švec, jsem pelášil zpátky na hrad pro klíč od závory. Tedy pelášil jsem jen zpočátku, aby si kolegové nemysleli, že je chci ještě více zdržovat. Ale pak jsem šel čím dál tím pomaleji a věřte, že na tom neměl zásluhu strmý kopec.
Svatojánská noc! Tajukrásná noc, magická, vlídná svou hřejivou tmou. Podle staré tradice v tuto dobu chodili lidé po západu slunce na pochod na nejvyšší horu v okolí, na jejímž vrcholu zapálili oheň. Tímto ohněm skládali díky Slunci za úrodu  a  sílu, kterou jim dává po celý rok.
A já jsem také šel na takový kopec, kolem sebe svatojánskou noc a těsně pod zříceninou se splnilo i to, co jsem tak moc chtěl spatřit. Zprvu to jen lehce zablikalo. Pak jsem se zastavil a dojatě se koukal. Celý les poblikával desítkami svatojánských mušek. Světlušky byly všude. Vznášely se mezi stromy, pohasínaly a zase se rozsvěcovaly, přesně tak, jak to napsal pan Karafiát. Že to byl kýč? Ne, ne, ne,  já to tak nevnímal.
           Už jsem něco podobného napsal v předchozím článku. Napíšu to však znovu. Vrátíme - li se ještě jednou  k filmu Vesničko má středisková, možná si vzpomeneme na scénu, kdy Marián Labuda pije pivo ze sedmého schodu a pronáší větu, že takové chvíle by si měl člověk někam schovat a vybalit v době, kdy nejsou. Kéž by to šlo! Zabalil bych si tu úchvatnou svatojánskou noc přepečlivě. Po kouskách bych jí začal kolem sebe a svých milých vybalovat vždy, kdy by čas nestál za nic a jedna svatojánská muška by potom vydala za tisíc televizních estrád.    

                                                                                                                                    Honza

zpět na hlavní stranu